Trest

7. prosince 2012 v 9:13 | Nalouwi |  Jednorázovky
Tak se mi povedla přepsat ta jednorázovka. Je trochu jinší než ostatní, protože mě napadl takový nápad. Bude to něco jeko GameBook (nebo jak se to píše...), ale ne úplně....


Stála jsem před trůnem mého pána, mého otce. Vždy jsem ho znala jako veselého a příjemného muže. Dnes však vypadal jinak, protože byl rozzuřený. Velice rozzuřený. Přes všechnu tu zlost jsem ale spatřila i smutek v jeho očích. Proč? Jakoby se ptal. Proč jsi to udělala? Myšlenkami jsem mu odpověděla: Musela jsem. Ale netušila jsem, jestli porozuměl.
" Takže," promluvil král " víš, co jsi udělala."
Nemusel mluvit formálně, protože tam byl jen on, pár "věrných" rádců, stráž a já.
" Ano." Odpověděla jsem.
" To, co jsi udělala, se nedá jen tak hodit za hlavu. Nemůžu to ignorovat a ty to víš."
" Ano." Přikývla jsem.
Král se na mě zamračil, ale pak pokračoval dál: " To znamená, že ti udělím trest a to tak veliký, jak vysoké je tvé provinění."
Znovu jsem přikývla a snažila se zachovat ledovou tvář, ačkoliv jsem cítila jak mé srdce buší jak splašené.
" Můj pane." Ozval se tichý podlézavý hlas. " Zaslouží si SMRT. Nic jiného není. Není žádná jiná možnost."
Srdce se mi sevřelo. Počítala jsem s tím. Věděla jsem, že budu muset zemřít. Tak proč jsem tak vyděšená?
Otec pomalu sklonil hlavu na znamení, že souhlasí. V očích se mu opět objevila bolest. Pak ale promluvil. Jeho hlas zněl vyrovnaně a klidně, ale já jsem věděla, že uvnitř také svádí bitvu.
" Ano, máš pravdu. Smrt je jediný vhodný trest." Pohlédl na mě. " Tvým trestem je smrt."
Pak k sobě přivolal hubeného muže s brýlemi. Chvíli se na něčem tiše dohadovali a já tiše čekala. Po chvíli se král narovnal a obrátil ke mně svůj obličej. Teď přijde okamžik, kdy se dozvím datum mé smrti. Povzdechla jsem si.
" Ááá už začíná litovat." Ozval se zase ten muž. Nechápu, jak jsem ho kdysi mohla mít ráda.
" Ne!" odsekla jsem a nasadila pohrdlivý obličej. " Jen si říkám, že vám to nějak dlouho trvá."
Co to říkám? Zarazila jsem se nad svým chováním.
" Cože?! Nepřijde ti, že už to trochu přeháníš." Vybuchl král
" Hmm." Pokrčila jsem rameny. Všechno uvnitř mě křičelo: PŘESTAŇ!, ale já nemohla. Musela jsem to dovézt až do konce. " Vlastně ani ne."
" Dobře," otec byl opravdu velmi rozzuřený, takhle rudého jsem ho snad nikdy neviděla " poprava bude pozítří."
" Pokusím se na ni připravit." Usmála jsem se. Proč mu to dělám? Není to jeho vina. Je mi to líto tati. Snažila jsem se mu sdělit, že jemu jsem ublížit nechtěla. Kéž by sis toho všiml, otče. Na rameno mi dopadla těžká ruka.
" Tak pojďte." Pobídl mě drsný hlas a mě nezbylo nic jiného, než poslušně poslechnout. Odcházela jsem a naposledy jsem se ohlédla za svým otcem. Seděl sklesle na trůně a myšlenkami byl úplně mimo. Pak jakoby ucítil můj pohled, zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. " Promiň." Vytvarovala jsem ústy omluvu, ale reakci jsem nespatřila, protože se za mnou zavřely dveře a já se octla ve tmě. Stráže namířili směrem do západního křídla. Věděla jsem, kam mě vedou. Do vězení.
***
Sotva se za červeně oblečenými muži zavřely dveře, zhluboka jsem se nadechla a pak hlasitě vydechla. Musela jsme se uklidnit.
" Co jsem to udělala? Co jsem to udělala?" Opakovala jsme pořád dokola a přecházela po kamenné místnosti. Dlouho mi trvalo, než jsem toho nechala a přešla k malému okénku posazenému asi tak jeden a půl metru nad zemí. Vyhlédla jsem ven z okna a napadla mě spásná myšlenka. Že by mě sem poslal otec schválně? Co když doufá, že se mi podaří utéct? Stála jsem u okna asi hodinu a zamyšleně zkoumala okolí. Po dvou hodinách mi přinesli a pití, a když jsem si sedala ne dřevěnou postel přehozenou kůží a látkou s chlebem v ruce, začala jsem vymýšlet plán.
***
Zítra je ten den, pomyslela jsem si, když jsem pozorovala měsíc na nebi. Pokud se to nepovede, zítra zemřu. A zklamu otce. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem dospěla k závěru, že doufá, že uteču. Celý den jsem bušila a řezala kameny do mříží. A díky mému otci, jak jsem si celou tu dobu bláhově myslela, se stalo, že byly zrezivělé a lehce se rozbily.
" Konečně." vydechla jsem, když se tak stalo. Poté jsem je vrátila zpátky do okna, aby si toho nevšimli stráže, až mi přinesou jídlo. Teď už jsem byla sbalená, jídlo jsem zabalila do látky, vodu jsem vypila a čekala jsem. A pak odbily hodiny. Jedenáct hodin. Vyndala jsem z okna mříže a prolezla ven. Okno bylo naštěstí nízko nad zemí a tak jsem bez problémů seskočila dolů. Pak jsem splynula se stíny, které se táhly podél hradeb. Dlouhou dobu jsem se plížila, a když jsem se přiblížil nejbližší kus lesa, vyběhla jsem. Ale na něco jsem zapomněla. Uslyšela jsem svištivý zvuk a pak jsem ucítila bodavou bolest v noze. Lučištníci. Strhl se poplach. Z hradu vyběhli dva vojáci a chytili mě. Nemohla jsem utéct, protože bolest byla nesnesitelná. Zatímco mě vlekli zpět, jsem tiše nadávala na otce. Chtěl, abych utekla a aby mě chytili. Pak jsem se uklidnila a začala vymýšlet plán č. B... Neboj se tati, já se zabít nenechám.
" Co?" podivila jsem se, když mě dovedli do kobky, ze které jsem před chvíli utekla. To jim nedošlo, že tu je nějaká skulina? Jsou buď hloupí, anebo... ještě hloupější. Myslí si snad, že uteču? Jsou fakt hloupí. Všichni.
Náhle se ozval skřípavý zvuk otevírajících se dveří.
" Co je- ?!" vykřikla jsem, ale pak ze dveří vykoukla hlava dívky s pihami po celém obličeji a kudrnatými oranžovo- rudými vlasy.
" Rozalino!" zvolala jsem a zvedla se, abych mohla nejlepší přítelkyni obejmout. Ale jakmile jsem se váhou opřela do zraněné nohy, ztratila jsem rovnováhu a spadla na zem. " Co tady děláš?"
" Jdu ti pomoct." mrkla na mě a pomohla mi dojít na postel. Objala mě, ale pak mě plácla po zádech. " To se dělá? Takhle strašit kamarádku? Ne, jsem ráda, že tě vidím! Živou a zdravou. Téměř." ukázala hlavou k mé noze. " Teď se musíme postarat o tohle." A odněkud ze sukní vytáhla malou taštičku a mastičkami, bylinkami a vypranými bílými látkami na obvázání. Dala se do léčení.
" Co uděláme?" zeptala jsem se a sledovala její hbité ruce, jak mi léčí nohu.
" Za prvé: musíme zařídit, aby´s mohla chodit. Za druhé: musíme vymyslet plán. A musíme počítat úplně se VŠÍM." zdůraznila a zvedla jedno obočí.
" Ty se nebojíš." podivila jsem se. " Co když to nevyjde."
" No vlastně," zasmála se Rozalina " mi to přijde, jako docela dobré dobrodružství. Vždycky jsem měla ráda dobrodružství a hlavně ta, při kterých nám hrozí smrt."
Udiveně jsem na ni pohlédla a zahlédla jsem nadšený lesk v jejích očích. Nikdy předtím jsem ji neviděla takhle nadšenou.
" Tak jo. A je to." postavila se Rozalna a ukázala na své dílo.
" Díky." zamumlala jsem vděčně a sklonila pohled na zranění.
" Nemáš zač." mávla rukou a sledovala mou reakci.
" Myslíš, že s tím budu moct chodit?"
" Doufám, že jo."
" No nic. Takže, jdeme na to." vzpřímila jsem se a pohlédla na ni. Rozalina se tajemně usmála a pak mi předložila svůj plán. Až do rána jsme vymýšlely, diskutovaly a hledaly skuliny. Kolem čtvrté jsme dokončily plán. Rozloučila jsem se s Rozalinou a řekla jí, aby se vyspala, protože to bude docela makačka.

***
Celé to proběhlo ve zvláštním tempu. Když mě asi v devět hodin odváděli, všechno se zpomalilo. Procházela jsem chodbami paláce, poté ulicemi města a pak jsem před sebou uviděla popraviště. Napočítala jsem do tří. Teď to přijde. Nádech. Výdech. Nádech. A pak jsem trhla provazy. Stráž byla překvapená, a proto mě neudrželi. Rozalina, která do teď stála v davu asi dva kroky ode mě, vytrhla jednomu muži z ruky meč a přeřízla mi s ním provazová pouta. Jak jsme dohodly, tak jsem udělala. Zmatek. Chytla jsem zapálenou louči, která visela z jednoho domu a hodila ji na zem. Lidé, kteří se na mě přišli podívat, začali vřískat a utíkat. S Rozalinou jsme využily situace. A utíkaly jsme. Doběhly jsme k bráně. Ale-
" NE!" vykřikla jsem zklamaně a chytla se za břicho, které mě po namáhavém běhu bolelo.
Brána byla zavřená.

POKRAČOVÁNÍ NECHÁM NA VÁS! ROZHODNĚTE, JESTLI SE DOSTANOU VEN, NEBO NE, JESTLI PŘEŽIJOU, NEBO NĚKTERÁ ZAPLATÍ ŽIVOTEM... JE TO JEN NA VÁS! PIŠTE DO KOMENTÁŘŮ A JÁ PAK VYBERU NEJVÍC CHTĚNÉ A DOPÍŠU TO...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nefertiti Nefertiti | 11. prosince 2012 v 19:47 | Reagovat

Je to moc pěkné :-) Škoda že teď momentálně nemůžu vymýšlet pokračování :-(

2 Nalouwi Nalouwi | 13. prosince 2012 v 20:31 | Reagovat

se vsákne :) Tak snad napíše i někdo jiný, aby to nezůstalo bez konce.. :-D

3 Amanda Amanda | Web | 21. března 2013 v 19:32 | Reagovat

Nalouwi..respekt..páč jsi mi tak trošku sebrala nápad...nedávno jsem taky začala psát gamebook, ale byla si rychlejší. :) Doufám, že ti nebude vadit, když jej později zveřejním taky..

Jinak..jasně že musí utíct, jinak by to nemělo žádný smysl, ale třeba..musí tam být nějaký zádrhel, který by to komplikoval..akce musí být. :) Třeba by jednu z nih mohl trefit šíp, nebo tak něco a potom by pomalu umírala na infekci..Muhehéé jsem zlá. :) Ne, jen vtipkuju. :) Nechám to a tobě, tak jako tak se těším na pokračování. :)

4 Nalouwi Nalouwi | 27. března 2013 v 20:05 | Reagovat

to je super, že konečně někdo komentuje a určitě můžeš psát také gamebook- je to super, když na Tvůj blog chodí víc lidí(což u mě bohužel není...):)
Díky za nápad, přemýšlela jsem, že by ta rána šípem nemohla být hned v pohodě a tohle je super nápad, takže to vypadá, že pokud nikdo jiný nenapíše něco jiného, dopadne to tak... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Dík za návštěvu :-)